Osudové graffiti 1. část

20. června 2014 v 9:00 | Lily eN |  Osudové graffiti
Už jsou to čtyři roky, co jsem začal trávit většinu času v temných uličkách LA. Nejprve jsme se většinou s Tonym jen tak poflakovali kolem a sledovali starší kluky sprejovat zdi, které se postupem let stávaly tak zaplněnými různými gráfky, že už ta původní byla sotva vidět. Čas od času jsme ukradli sprej taky a zkoušeli něco nastříkat nejdřív v opuštěných stavbách, protože jsme se neodvažovali přemalovat výtvory starších kluků. Ti stejní kluci, které jsme tak obdivovali, se postupem času přesunuli do tajemných a nebezpečně vyhlížejících zákoutích těch ''špatných'' čtvrtí a čekali na svoje zákazníky. Někdy některého z dealerů sebrali poldové, ale většinou ho pustiny a naši čtvrť, ve které žiju už šestnáct let, nechávali na pokoji.


Tvým úkolem je, dostat se na vrchol hierarchie. Nejdřív seš dole, ale postupem času se každý kluk snaží získat si ty ostatní, prosadit se a stát se vůdcem některého gangu. I já jsem měl ten sen a bral jsem ho jako jedinou možnost, kterou můj život má. Teď ale chápu, že jsem měl velký kruh plný možností, který se mi ale s každou další blbostí pomalu zmenšoval, až vznikla jen jediná cesta, která končila až znepokojivě brzo mezi ztracenými životy.
Doma jsem to vždycky míval hodně těžké. Žil jsem s mámou, která skoro nebyla doma, a když se náhodou stalo, že přišla, byla opilá nebo s sebou přitáhla nějakého chlapa, ve většině případů to však bylo obojí. To byl asi jeden z důvodů, proč jsem se začal kamarádit s o rok starším Tonym. Vždycky jsem ho hodně obdivoval a vždy pro mě hodně znamenal.
Když nám bylo dvanáct, malovali jsme si, jak ovládneme čtvrť a jak v ní nastolíme pořádek, jak bude všechno skvělé. Když na to teď vzpomínám, nevím, jestli se mám smát naší naivitě nebo mám brečet nad tím, jak je takovýto sen, že bude všechno v pořádku, neuskutečnitelný. A dětinský. Vlastně je to strašně kruté a smutné.
Později, to nám bylo asi čtrnáct, jsme začínali sprejovat. Samozřejmě jsem na spreje neměl peníze, chodili jsme krást do malého obchodu, který stál na rohu ulice. Když sprejujete, je jen pár pravidel: Musíš mít jméno vlastní a nesmíš používat nikoho jiného. Abys mohl sprejovat na Grey Wall, musí ti to povolit ''majitelé''. Nikdy nesmíš přestříkat nic, co sprejovali Black Tigers.
Black Tigers jsou už pět let ''majiteli'' Grey Wall a jsou to sprejeři, kteří mají v pyramidě nejvyšší postavení. Nejsou to jen sprejeři, jejich členové většinou dealují nebo převáží drogy. Dost často se nebojí i zabíjení, a jak čas běžel, vytvořili si největší gang, který kdy v naší čtvrti byl. Začínalo to partou kluků, kteří sprejovali a snažili si vylepšit vzhled chátrajících domů, když se ale k moci dostal týpek, kterého už nebavilo jen mírumilovně kreslit, dostal do party drogy a to byl začátek vzestupu Černých Tygrů.
Každý kluk z ulice k nim chce patřit a každý se snaží udělat na ně dojem. Já a Tony jsme nebyli výjimkou.
A tak to i všechno začalo, přáním, stát se členem Tygrů. Poprvé ve čtrnácti jsme se odvážili jít s našimi gráfky ven na ulici a získat si jejich pozornost.
''Tak jo Michaele, musíme na ně udělat dojem, je to naše jediná šance, chápeš?'' zeptal se mě Tony.
''Jo, jasně, že to chápu, nejsem úplně blbej.'' odsekl jsem.
Pak jsme došli ke zdi, která byla určená pro ty, kteří se sprejováním začínali. Chtěli jsme jen sprejovat a to bylo také to jediné, co jsme viděli. Ukradené spreje chrastily v našich baťozích. Na jeden z posledních kousků od zdola až k okraji zaplněné zdi amatérskými gráfky jsem začal sprejovat štíhlého bílého vlka. Odjakživa jsem věděl, že umím kreslit líp, než Tony, nikdy jsem však tuhle skutečnost nevyslovil nahlas. Vlci se mi vždy moc líbili. Když jsem byl malý, bylo to ještě před tím, než od nás táta odešel, měli jsme bílého psa, který vypadal jako vlk.
Sprejoval jsem asi dvě hodiny, když se kolem začal shlukovat menší počet lidí. To se stávalo většinou, když se rozkřiklo, že někdo nový sprejuje na zeď. Tygři chtěli nabírat do svého gangu nové lidi, a tak se nikdy nenechali připravit o někoho, kdo by stál za uvážení. V té době jsem si ještě myslel, že to gráfko je všechno a že vás přijmou jen podle toho. Když ale na ulici vyrůstáte, dřív nebo později si vás začnou všímat, to už když je vám tak deset nebo jedenáct a potom si o vás udělají nějaký obrázek a gráfko je jen vedlejší. Když jsem vlka dodělal, podepsal jsem se elegantním Wolf. Pohlédl jsem na Tonyho výtvor. Nasprejoval propracovaný nápis Notty, jak si rozhodl říkat. Vzniklo to už před lety. Tonymu se líbila jedna holka několik měsíců, ale vždycky nějak nenašel odvahu jí oslovit. Byla o rok starší než my, ale pak jednou jsme byli na nějaké party jednoho našeho kámoše a Elis tam byla taky a tak se nakonec Tony přemohl, přišel k ní a trapnou větou ''Čau, já jsem Noty, nechceš si jít zatančit?'' jí oslovil. Byl z toho tak nervózní, že si prostě spletl vlastní jméno. S Elisou pak tři měsíce chodil a nikdy jí neřekl, že se jmenuje Tony, takže ho oslovovala Notty.
Shluk čumilů se s každou přibývající minutou zmenšoval a my jsme tam pořád postávali a čekali na někoho z Black Tigers. Byli jsme si tak jistí, že se nám dneska změní svět, že za námi přijde Tygr a řekne nám, že jsme fakt talenti a že nás berou do party. Nikdo však nepřišel, tak jsme po třech hodinách mrznutí u Zdi nakonec odešli domů.
O měsíc později, měl jsem akorát patnácté narozeniny, jsem šel kolem Zdi. Pohlédl jsem na svého bílého vlka a v tu chvíli si uvědomil, že je těsně u něj někdo opřený. Zarazil jsem se a pohlédl na něj. Byl to asi sedmnáctiletý kluk v černé mikině a typickým tetováním pro Tygry na předloktí. Kouřil cigaretu a jemně si prstem přejížděl po vyobrazeném černém tygrovi s vyceněnými zuby na ruce.
''Ty jsi ten, co sprejoval tohle gráfko?''
Bylo to tu. Že by si konečně po měsíci všimli mého vlka?
''Tak co, seš?''
'' Eee...no jo, to budu já. A tohle je mého kámoše Tonyho.'' řekl jsem, abych ho upozornil i na sprejerský výtvor kamaráda.
''Hmm, tak vezmi toho svého Tonyho a dneska večer čekej u Grey Wall, víš snad, kde to je, ne?''
''Jo jasně, budeme tam.''
Hned jsem běžel za Tonym. V tu chvíli jsem cítil takové štěstí, které jen může patnáctiletý kluk cítit.
O půl desáté jsme frajersky oblečení šli k tygří zdi a čekali na ně. Tehdy jsem si myslel, že to jsou jen kluci, kteří patří mezi sprejerskou elitu. Nevěděl jsem, nebo jsem možná nechtěl vědět, že jsou to především dealeři a že si vytvořili jeden z nejdrsnějších gangů, který kdy naší čtvrť obýval.
Asi po půl hodině čekání se ze stínů objevily dvě postavy.
''Tak pojďte.'' Vyzval nás jeden hlas a my jsme poslušně šli do neznáma.
Kéž bych mohl vrátit čas. Kéž bych mohl odejít od té zdi a dál žít svůj život a stále být nejlepším kamarádem s Tonym a jen sprejovat v opuštěných budovách. Už to ale nejde vrátit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama