Správci osudů

22. června 2014 v 15:37 | Lily eN |  Krátké povídky
Každým dnem chodíte do práce, školy nebo se jen jdete vyvenčit psa. Míjíte desítky lidí a jejich tváře z vaší paměti mizí stejně rychle, jako kolem vás oni procházejí. Spěchající kolemjdoucí. Neznámé obličeje, se kterými se setkáváte dennodenně a nikdy si ho nezapamatujete. Zvláštní pak, že v paměti vám utkvějí plakáty nebo reklamní slogany.

Obvyklé pondělní ráno. Spěchal jsem na autobus čísla sto třicet tři. Měl jsem menší zpoždění, a proto jsem každou chvíli po očku sledoval tikající hodinky na levém zápěstí. Když si trochu pospíším, autobus chytím. Přidal jsem tedy do kroku a prodíral se davem jdoucím za prací nebo s kolegy na snídani.
Zahnul jsem za roh a ocitl se v ulici, na níž o pár metrů dál stála rušná zastávka pro několik autobusových linek. Byla obsypaná četným davem a já se k němu mínil co nejdříve připojit.
A v tu chvíli jsem ucítil, jak mě něčí tělo odstrčilo. Zapotácel jsem se a chytil se sloupu pouličního osvětlení.
"Moc se omlouvám pane," oslovil mě hluboký mužský hlas. Pohlédl jsem jeho směrem a spatřil muže s kapucí přes hlavu. Ten se sehnul a začal mi sbírat věci, které se při naší strážce rozsypaly po chodníku. Kolemjdoucí se jim bez většího zájmu vyhýbali. Přiklekl jsem si a sebral pár drobných rozkutálených do všech stran.


"V pořádku," zabručel jsem a snažil se co nejrychleji vše nacpat do kapes. Muž mi ochotně podal hromádku dokladů. Měl na ruce několik stříbrných prstenů a na zápěstí vytetované číslo třináct. Jinak byl naprosto nezajímavý. Ještě jednou se mi omluvil a pokračoval v cestě.
Viděl jsem, jak se autobus přiblížil těsně k mé zastávce a podrážděný ze zdržení rychle doběhl. Stoupl jsem si do fronty čekajících cestujících, kteří postupně dávali ke kontrole své jízdenky. Po pár vteřinách jsem se dostal na řadu i já a bezmyšlenkovitě šáhl do kapsy. Uvědomil jsem si, že je v ní celý stoh průkazů. Začal jsem se jimi co nejrychleji probírat a snažil se ignorovat řidičovo netrpělivé pomlaskání.
Prohrabal jsem se na konec a se zamračeným výrazem si znovu sáhl do kapsy. Byla prázdná.
"Pokud nemáte jízdenku, mrháte mým časem a já vás nevezmu," zabručel nevrle a kývl směrem ven ze dveří.
Už jsem začínal být skutečně naštvaný, ale řidič na mé smlouvání nijak nereagoval. Byl jsem nakonec nucen z autobusu vystoupit. Dveře se pomalu zavíraly a já jen sledoval, jak se můj dopravní prostředek rozjíždí a beze mě jede pryč.
Strčil jsem ruce hluboko do kapes a zamračeně šel pěšky. A pak se to stalo.
Ozval se pískot brzd, jekot a pak ohlušující rána, která mi ještě několik vteřin poté duněla v uších.
Ze zatáčky se vyřítil kamión a plnou rychlostí narazil do autobusu číslo sto třicet tři. Začal hořet a během několika okamžiků se vznítil a vybuchl. Zíral jsem na něj. Nebyl jsem schopen pohybu. Jedno sluchátko, ve kterém mi doteď hrála hudba, vypadlo z ucha a bezvládně se pohupovalo.
Jako by se svět kolem zastavil. Plameny pomalu šlehaly do vzduchu a okolí naplňovat dusivý kouř. A pak se opět všechno vrátilo do normálních smyslových kolejí a já začal vnímat čas, slyšel jsem křik a sirény. Lidé kolem mě běhali a panikařili. A já stál uprostřed chodníku a sledoval tu katastrofální spoušť.
Můj autobus číslo sto třicet tři právě explodoval. A já jsem naživu. Kterékoliv jiné ráno bych byl nepochybně mrtvý. Ale dnes jsem neměl svou jízdenku.
Hasičské auto zastavilo a z něj vyskákala parta hasičů navléknutých do ohnivzdorných obleků. Začali hasit trosky. Najednou se mi z ničeho nic udělalo nevolno. Zapotácel jsem se a chytil se stěny nějakého obchodu. Měl jsem pomyšlení jen na to zalézt někam do postele.
Cítil jsem se mizerně, takže jsem změnil svůj prve zamýšlený cíl a šel stejnou cestou zpět domů. Trvalo to asi deset minut. Roztřesenou rukou jsem odemkl byt, a aniž bych si sundal bundu nebo boty, jsem se odpotácel do ložnice a plácl sebou na postel.
Nespal jsem, jen jsem s obličejem směrem do peřin zhluboka dýchal a opět si v hlavě přehrával událost dnešního rána.
A poprvé od výbuchu jsem si vzpomněl na toho muže, který do mě vrazil. Nejspíš autobusovou jízdenku přehlédl a nepodal mi ji, když mi vracel věci. Neměl jsem sílu jít zkontrolovat, zda mi chybí i něco jiného.
Prudce jsem otevřel oči. Ten muž mi zachránil život. Vděčím mu za něj a ani mu to nemůžu říct. Nevím, kdo je. Ani jsem si ho pořádně neprohlédl. Obyčejný kolemjdoucí.
Natáhl jsem se pro ovladač od televize a nechal tam zprávy. Ukazovaly hrůzostrašné záběry z hořícího autobusu. Opodál stála reportérka v dokonale učesaných vlasech a do mikrofonu obeznamovala diváky se situací.
V autobuse zemřelo dvacet tři lidé včetně pěti dětí. A já mohl být další. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Žiju jen proto, že do mě nějaký neznámý muž strčil. Unikl jsem smrti takovou náhodou.
Pomalu jsem usínal. Cítil jsem, jak se propadám do samotného spánku. Pohlcoval mě a já se mu odevzdaně poddal.

Událost se držela v novinách po několik dní. Já jsem se do úterý vzpamatoval a to ráno jsem šel do práce. Pěšky. Měl jsem plnou hlavu tolika myšlenek, které mi přišly nepopsatelně zmatené a nepochopitelné.
V práci jsem si za pondělní nepřítomnost odpracoval dvakrát tolik. Občas mám chuť to tam zabalit. Jenže práce neroste na stromě.
Přemohl jsem se i dnes ráno a opět vstal. Měl jsem takový zvláštní pocit, že jsem si něco zapomněl, ale nemohl jsem přijít na co, takže jsem se tím dál nezabýval a vyrazil pracovat.
Znovu jsem šel po stejném chodníku a vzpomněl si na muže, který mi zachránil život. Zabočil jsem do vedlejší a méně rušné ulice a do očí mě praštilo popisné číslo domu. Chodíval jsem tudy spoustu krát, ale teprve dnes mě něčím upoutalo. Přitahovalo mě. Číslo čtyři. Jako by mě lákalo. Dal jsem na svou intuici. Opatrně jsem se rozhlédl a nenápadně vkročil starými dveřmi dovnitř.
V chodbě to páchlo zatuchlinou a podlahu pokrýval nános prachu a špíny. Přelétl jsem jména na schránkách. Žádné mi nic neříkalo.
Pomalu jsem došel ke schodišti a vyhlédl nahoru. Všude byly spousty dveří vedoucích k nejrůznějším bytům. Vydal jsem se vzhůru. První patro. Druhé patro.
Zastavil jsem se a díval se na byt přímo přede mnou. Zlatými písmeny, která ovšem už ztratila svůj lesk, tam byla vyvedena čísla jedna tři tři jedna. Přišla mi povědomá.
Nic z toho, co jsem právě cítil, ale nedokážu pořádně vysvětlit. Aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel, zaklepal jsem.
Chvíli jsem tak čekal, ale nic se nedělo. Zkusil jsem to ještě jednou. Pak mě vytrhl z čekání jakýsi zvuk. Bylo to otevírání dveří, ale ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a pohlédl do tváře postarší ženě.
"Přejete si?" otázala se s mírně zdvihnutým obočím.
"Ano, chtěl jsem si promluvit s člověkem, který bydlí naproti vám," odpověděl jsem trochu znervózněle.
Žena pomalu potřásla hlavou a pak chraptivě odpověděla: "Toho tu neseženete, ten je už nějaký ten pátek pod drnem,"
Zarazilo mě to. To bylo to poslední, co jsem čekal.
"Pamatuji si to na den přesně. Bylo to 29. září roku 2007. Dcera měla narozeniny, když sem přišla policie."
"Co se stalo?"
"Byla ho škoda. Mladý muž, skoro jako vy, ještě neměl pořádně nic za sebou. Vyboural se na motorce. Říkávala jsem mu, ať na tom nejezdí, ale on měl vlastní hlavu. Ale měl zkrátka smůlu. Vlastně možná štěstí. Jednou jsem se totiž takhle vracela domů a potkala jsem ho na schodech. Že prý mu ujel výtah nebo co, očividně spěchal. A to jsme si tak stáli pár metrů od té jeho motorky, když do ní napralo auto. Doteď si pamatuji, jak ke mně přilítl kus poznávací značky. Zlověstné číslo sto dvacet dva. Říkala jsem mu, jaké měl štěstí a ať už na ten pekelný stroj nesedá, ale on si koupil novou a jak to dopadlo."
Žena ještě chvíli něco říkala, já už ji ale neposlouchal. Nedokázala si představit, jak moc mě její příběh ohromil.
Bez jediného slova jsem se otočil a odešel pryč. Stál jsem před domem a znovu si v hlavě přehrával, co mi žena právě řekla.
Málem unikl smrtelné nehodě. Číslo sto dvacet dva. Zpožděný výtah. Byt čtyři. Jedna plus tři. Potřásl jsem hlavou a mávl na taxi.
Byl jsem myšlenkami úplně zmatený. Řekl jsem, ať mě odveze zpět domů. Zíral jsem z okénka a sledoval dění kolem sebe.
Natáhl jsem krk a pohlédl na digitální hodiny u řidiče taxíku. 3. srpna 2014. Čísla se akorát změnila na 16:00. To už je tolik hodin? Byl jsem naprosto dezorientovaný.
Otočil jsem hlavu stranou a zastavilo se mi srdce. Hleděl jsem přesně vstříc dvěma světlům proti jedoucího auta. Řítilo se na mě. Na náš taxík. Cítil jsem, že na mě dýchá smrt. Teď už ji neuniknu.
Autobus číslo sto třicet tři. Třináct na třetí je dva tisíce sto devadesát sedm. 21. září. 07. Náraz a konec.

Stál jsem uprostřed chodníku. Kolemjdoucí mě míjeli a nikdo si mě nevšímal. Prohlížel jsem si jednotlivé tváře. Všechno se zdálo jakoby zpomalené. Připadal jsem si nesmírně unavený.
Přede mnou stála zastávka pro několik autobusových linek. V dálce se blížil autobus čísla sto čtyřicet čtyři. Mezi davem lidí kráčela mladá krásná žena.
Vykročil jsem směrem k ní. Dívala se na hodinky a upíjela horkou kávu. Na velké tabuli ukazující čas a příjezdy autobusů se právě objevila číslice 16:00 dne 3. srpna 2014. Už jsem byl skoro u ní, když vzhlédla. Naše pohledy se na nepatrný okamžik propojily a já do ní ramenem vrazil.
Málem by upadla, kdybych ji nezachytil. Vyjekla bolestí, protože si kávu vylila na doposud dokonale čistou bílou halenku. Zanadávala a snažila se osušit. Podal jsem jí kapesník. Autobus číslo sto čtyřicet čtyři nestihla, rozjel se ze zastávky. Opět zanadávala.
"Omlouvám se, slečno. Zaplatím vám čistírnu,"

Podával jsem jí pár bankovek a ona si v tom okamžiku všimla mého tetování na předloktí. Číslo čtrnáct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 26. června 2014 v 8:59 | Reagovat

Máš hezky sladěný blog :) Hezký design.. Není takový přeplácaný ... jednoduchý a hezký ;)

2 Eliz Eliz | Web | 27. června 2014 v 22:10 | Reagovat

Bože, bože, bože!!!!! Já nemám slov! Co jsi to stvořila? To je tak dokonalé a zároveň nepochopitelné. Pořádně tomu nerozumím, musíš mi to vysvětlit! Nebo si to přečtu znova. Úplně z toho běhá mráz po zádech. :)

3 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | E-mail | Web | 29. června 2014 v 19:26 | Reagovat

Fakt pěkná povídka! Od tvých povídek nedokážu odtrhnout oči. Strašně dobře se čtou a nejsou vůbec podobné ostatním povídkám na jiných blogách. Jsou tak originální, až si říkám, jak to někdo mohl vymyslet. Opravdu palec nahoru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama