Výstřel

22. června 2014 v 15:37 | Lily eN |  Krátké povídky
Kráčet po tiché chodbě. Brodit se potoky krve. Cítil strach. Výstřel. A smrt.
Otevřel jsem oči a ihned je opět pevně stiskl, aby si pomalu přivykaly na ostré ranní světlo. V prvních okamžicích jsem si plně neuvědomil, proč se cítím tak šťastně.
Dnes ale nastal ten den, kdy udělám svět lepším. Na tváři se mi rozlil úsměv. Konečně je to tu. Tak dlouho jsem si to přehrával ve svých myšlenkách. Teď jsem se probudil. S dnešním dnem se konečně cítím plný života. Vnímám vzduch ve svých plicích.
Polovinu dopoledne jsem hodlal strávit posloucháním svých oblíbených písniček. Pouštěl jsem si jich dvacet stále dokola a dokola. Ve smyčce se opakovaly jako každý den mého života. Znám jejich texty nazpaměť. Stejně jako každou vteřinu mého dne. Dnešek je ale jako nová písnička. Hraju podle not, ale nikdy nevím, kdy uslyším nečekaný tón.
Hudbu jsem si vychutnával, dokud hodinová ručička neukázala na jedenácté číslo. Pak jsem si oblékl svou oblíbenou mikinu a přetáhl si přes hlavu kapuci. Z kouta svého pokoje jsem tím vytouženým pohybem zdvihl starou černou tašku.
Jak jsem si ji přehodil přes rameno, cítil jsem její obsah tlačící na mé stehno. Tenhle okamžik byl jedinečný. Jako koupit si lístek do kina na očekáváný film.


O dvacet minut později jsem stál před velikou budovou s prosklenými dveřmi, jimiž už jsem tolikrát s odporem procházel. Až jimi odteď budou vcházet jiní, pokaždé jim přeběhne mráz po zádech a vzpomenou si, kdo jimi tehdy v ten osudný den přinesl svou nenávist.
Mé jméno bude příběhem této školy. Každý ho bude znát a každý se ho bude bát. Já budu tím, kdo všem ukáže. Stanu se vítězem.
Dech jsem neměl zrychlený, necítil jsem se nervózně. Ani když jsem bral za kliku oněch dveří. Vstoupil jsem a pevným krokem vykročil rovnou vstříc chodbou vedoucí k učebně sto dvacet šest.
O pár vteřin později jsem jen stál a díval se na to číslo s vědomím, kdo sedí uvnitř. Rozbušilo se mi srdce. Teď nadešla ta chvíle odplaty. Každý z těch, kteří denně procházejí touto školou, se cítí tak neohroženě. Nedívají se kolem sebe. Můžu sem klidně přijít se zbraní a oni se nezmůžou ani na jediné slovo mezitím, co je budu kosit k zemi.
Vyndal jsem z tašky zbraň, prudce otevřel dveře a pohlédl do tváří svých spolužáku. Překvapení, šok, strach, vidina smrti. Nikdo nezaječel. A já jsem se jen usmál.
Namířil jsem na kluka, kterého jsem nejvíce nenáviděl. Už jen pohled na něj mě utvrzoval ve vlastním přesvědčení, že konám správně. Výstřel. A padl k zemi.
Třídou se ozval křik. Panika. Znovu jsem namířil a k zemi padalo víc těl. Nezáleželo mi na tom, koho zabíjím. Zabiju je všechny!
Z místnosti nebylo úniku. Smál jsem se přitom, když ze spousty spolužáků stříkala krev. Možná jsem blázen, ale byl to ten nejúžasnější pohled, jaký se mi v životě naskytl. Slyšel jsem na chodbě kroky, a když jsem se přesvědčil, že nezbyl nikdo nezasažený, vyšel jsem ven.
Z vedlejší třídy přispěchal učitel, aby zjistil, co se děje. Blázen. Výstřel a padl k zemi. Jen tak. Jako loutka, které někdo zpřetrhal nitky.
Rychlým krokem jsem vyrazil do jídelny. Byla plná dětí netušících, co se děje ve zdech jejich školy.
Ani jsem si nevšiml, kde se tam vzal, ale stál přede mnou kluk, se kterým jsem kdysi chodil na počítače. Tác s jídlem mu vypadl z rukou. Ve tváři se odrážela vidina konce. Nebyl tam strach, jen smrt. Bylo to zvláštní.
" Chcípni," zašeptal jsem a vystřelil. Bum. A ten kluk, na jehož jméno jsem si nepamatoval, se sesul na podlahu s dírou v hlavě.
Každý, kdo právě obýval jídelnu, se otočil mým směrem. Zděšení.
" Chcípněte všichni!" zakřičel jsem z plných plic a začal střílet. Někteří se dali na útěk. U dveří se ale zasekli a já je střílel do zad. Na tričkách se jim rozlévaly krvavé skvrny. Zdálo se mi, že se na mě šklebí desítky obličejů. Bylo to až komické. A tak jsem se zasmál.
Výstřel. Umírání. Teď jsem tu já pánem. Výstřel. Smrt. Nic jiného si nezaslouží.
Viděl jsem utíkat pryč nějakou holku. S potěšením jsem ji střelil do nohy. Vykřikla a upadla na zem. Snažila se odplazit za stůl, já k ní ale pomalým krokem došel. Spousta se jich schovávala pod stoly. Té dívce tekly po tvářích slzy. Byla o mnoho mladší než já. Ze vzdálenosti asi metru a půl jsem ji namířil do vyděšené tváře. A bum. Plivl jsem na její zkroucené mrtvé tělo.
Když v jídelně zbyla jen nehybná těla, šel jsem do dalších prostor školy. Nahlížel jsem do učeben a střílel ty, kteří se snažili marně někam ukrýt.
Spousta z nich utekla ven. Vnímal jsem sirény.
Byla přede mnou učebna chemie. Slyšel jsem zalapání po dechu. Opět jsem dal zbraň do útočné pozice. Pomalým krokem jsem vešel dovnitř.
Pod lavicemi se skrývalo několik lidí včetně jednoho učitele. Výstřel a padali k zemi.
Namířil jsem na další oběť. Už jsem ani nevnímal, kdo to je.
" Prosím, nedělej to." Ozval se vysoký hlas. Tu holku jsem neznal. Něco v jejích očích mi připomínalo mě samotného. Uvědomil jsem si, že nechce zemřít. Ale i ostatní zemřeli.
"Prosím," zašeptala znovu. Pomalu jsem sklonil zbraň. Proč bych ji neměl zabít? Stejně jednou umře. Tak viditelnou úlevu jsem v život neviděl. A proto jsem zbraň znovu pozvedl a vystřelil jí mozek z hlavy. Rozstříkl se po stěně, u které předtím klečela.
Otočil jsem se.
Střelil jsem do krku nějakého kluka. Jemu viditelně podobnému bratrovi se obličej ušpinil jeho krví. Zabil jsem jednoho. Proč ne i druhého? Tak jsem střelil i bratra toho mrtvého.
Vyšel jsem z učebny chemie a ocitl se tváří v tvář učitelce angličtiny.
" Co to děláš?" zeptala se klidným hlasem, ale ruce se jí vyděšeně třásly.
" Prostě je chci všechny postřílet." Odpověděl jsem s nevinným úsměvem. Ta učitelka byla docela fajn.
Zvedl jsem zbraň a střelil ji do břicha. Z vystrašených úst ji vytryskla krev a dopadl na mou tvář. S odporem jsem ji otřel.
Najednou jsem se cítil nepřirozeně unavený. Jako bych stál na útesu a neměl sílu dál balancovat. Někde za mnou se ozvaly těžké kroky.
Nedokázal jsem se už ani otočit, abych viděl do tváře nepochybně zásahové jednotky. Jen jsem pozdvihl zbraň a přitlačil ji na spánek.
Tohle byl konec. Stiskl jsem kohoutek. Výstřel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama