Aaron- Kapitola první

12. července 2014 v 16:25 | Lily eN |  Aaron
Tak je tu první kapitola k nové povídce jménem Aaron. Chtěla jsem ji pojmenovat nekomplikovaně a jednoslovně, takže si nakonec vysloužila jméno hlavního hrdiny i jako název.
Upřímně říkám, že to není žádná světová originalita, ale hlavní je, že něco píšu. Doufám, že se budu líbit.
Anotaci najdeš tady.



Kapitola první

Bouře


Pod sprškou dubnového deště stála na travnatém pozemku nízká, avšak rozlehlá budova s černým nápisem označujícím místní střední školu. Déšť padal na její okna a tvořil malé potáčky pomalu sklouzávající až k bílému parapetu.
Za oknem seděl chlapec upřeně sledující kapky deště, protože se podle jeho názoru nedělo ve třídě nic zajímavějšího. Každou chvíli se jen znuděně podíval na hodinky na levém zápěstí a lámal si hlavu s tím, jak je možné, že se ten zatracený čas tak vleče.
Úpěnlivě sledoval vteřinovou ručičku, když se konečně dostala na to správné číslo a ospalou školou se rozřinčel zvonek oznamující to úžasné páteční odpoledne.
"Tak můžeš dneska?"
"Co?" zeptal se chlapec, protože byl právě vytržen ze svého přemýšlení.
"Ptal jsem se, jestli dneska můžeš ven, Aarone." Zopakoval jeho kamarád Axel.
"Ještě uvidím. Dám ti vědět."
"Tak zatím,"
Aaron jen kývl na rozloučenou, přehodil si batoh přes rameno a vyrazil na autobusovou zastávku. Jakmile ale vyšel ze školní budovy, spustil se mu do tmavých vlasů studený déšť. Rychlým krokem vyrazil směrem k autobusové zastávce.
Pohlédl na hodinky. Bylo pět minut po půl třetí. Přišel k jízdnímu řádu s touhou, aby si autobus pospíšil.
O dvě minuty později se za zatáčkou objevil a blížil se k Aaronovi. Ten ho silou myšlenek popoháněl, protože mu zažínal nepříjemný déšť vadit. Voda mu tekla po obličeji a vlasy mu připlácla na čelo.
Byl proto rád, že mohl do suchého autobusu. Sedl si na sedačku do zadní části vozidla a ponořil se na dvacet minut do vlastních myšlenek.
Vystoupil na opuštěné zastávce. Déšť trochu polevil, i tak měl ale mikinu nasáklou vodou. Napadlo ho, že se mohl podívat na počasí, ale to on stejně nedělal. Nikdy.
Jeho dům nebyl od zastávky daleko, takže netrvalo dlouho, a ocitl se před dveřmi. Vytáhl klíč a konečně se dostal do ticha a sucha.
Hodil svazek klíčů do mističky a pomyslel si, že v domě je až nezvyklé ticho. Zaposlouchal se, ale neslyšel nic než tiché ťukání kapek deště, který už polevoval, do střechy.
"Felicity?" zavolal nejistě.
Zaslechl kroky z horního patra a o pár vteřin později viděl svého bernského salašnického psa, jak sbíhá ze schodů k němu a radostně vrtí černým ocáskem.
O deset minut později už seděl za svým stolem a znuděně si prohlížel obvyklé internetové stránky a četl si těch pár novinek, které se objevily.
Asi o půl hodiny později déšť úplně ustal. Aaron se zvedl a kývl na fenku spokojeně uvelebenou na své posteli. Ta se ochotně zvedla a zamířila za ním.
Oba sešli schody a Aaron uchopil rukou vodítko. Jakmile Felicity spatřila, co drží v rukou, začala nadšeně poskakovat a vrtět ocasem.
Aaron zamkl dveře a připnul fenku na vodítko. Ta poslušně cupitala vedle něj. Bydleli nedaleko lesa, takže stačilo pár kroků, než se ocitli mezi stromy.
Chlapec pohlédl na oblohu. Byla pochmurně zatažená. Rozhodl se, že se projdou jen krátce, aby je nezastihl další déšť.
Ocitli se v lese. Pokaždé měl pocit, jako by byl někde jinde. V jiném světě. Bylo až neuvěřitelné, že těchto pár stromů hraničí se spoustou domků plných všedních životů.
Vytáhl z kapsy džínů mobil a chvíli zápasil se sluchátky. Podařilo se mu je rozmotat a pečlivě je upevnil do uší. Chvíli si vybíral písničku, kterou si přehraje a nakonec na jednu ze seznamu klikl a opět telefon zastrčil do kapsy.
Felicity zvesela pobíhala kolem a on ji po očku kontroloval, aby se nerozhodla běžet za nějakou srnkou, jak mívala sem tam v oblibě.
Díval se po lese. Přemýšlel, kolikrát už tudy asi musel jít. Procházka se psem byla jeho nejoblíbenější část dne. Když mohl vypnout, užívat si svou hudbu a být sám. Odloučený od okolního světa.
Sešel z hlavní cesty a vypravil se úzkou pěšinou vedoucí hustými stromy. Měl ji rád, protože byla málo frekventovaná, nemusel tudíž přivolávat mírumilovnou Felicity k sobě, když někdo kolem procházel a naoko ji držel při sobě před majiteli jiných pejsků, kteří se vždy snažili své mazlíky držet co nejdál od cizích psů.
Půda byla změklá od deště, takže jeho světle modré tenisky přestaly být tak světlými. Mezi stromy na něj spadalo pár kapek. Potřásl hlavou. Usoudil, že bude nejlepší, když se dostane co nejdřív domů. Otočil se, aby zhodnotil, zda se má vrátit, nebo pokračovat v cestě, protože chtěl jít tou nejkratší cestou.
Řekl se, že to bude rychlejší, když už trasu dojde. Chtěl se opět rozejít, když v tu chvíli něco upoutalo jeho pozornost.
Opodál mezi stromy nehybně stálo zvíře. Bylo zvláštní, že si ho vůbec všiml, protože téměř dokonale splývalo s okolím. Stála tam laň. Vypadala jako socha. Aaron ani nevěděl, co ho k tomu vede, ale udělal tři kroky blíž ke zvířeti. Laň se ani nehnula. Nebýt toho, že viděl, jak pomalu mrká, myslel by, že je to skutečně nějaká socha.
Stál od ní na dva a půl metru. Díval se na to překrásné zvíře a z mysli se mu vytrácely všechny myšlenky. Přestal vnímat hudbu, která mu bila do uší a ani nemyslel na Felicity stále pobíhající okolo. Zůstal stát stejně nehybně jako ona laň, která ho tak uchvacovala.
Nemrkal a hleděl tomu tvorovi do tmavých smutných očí. Jako by se v nich odrazilo něco z něj. Laň ho nevýslovně přitahovala.
Zároveň z ní měl ale trochu strach. Působila dojmem, že na něj hledí z výšky a jako by nahlédla do jeho nitra a viděla vše, co se v něm skrývá, všechny jeho touhy a myšlenky.
Lesem zahřmělo. Blížila se bouřka. Aaron to však nevnímal. Vše, co teď existovalo, byla ta laň.
Pomalu a bezmyšlenkovitě došel až těsně k ní. Cítil její dech. Zdálo se, že snad slyší i tlukot jejího srdce. Nebo to bylo to jeho?
Natáhl ruku. Pomalu, pomalinku. Nevnímal, co vlastně dělá. Jako by někdo myslel za něj. Díval se lani hluboko do očí a věděl, že tam vidí sám sebe.
Chvěly se mu prsty. Toužil se ale dotknout toho hebkého kožichu. Chtěl doopravdy cítit tu laň. Napadlo ho, zda je skutečná. Musela ale být. Něco hmotného.
V dálce se zablesklo.
Od hebkého kožíšku a jeho zpocené dlaně je dělilo pár centimetrů. Zaváhal. Opět na něj zapůsobil strach. Zdálo se mu, že by to mohlo být zlé zvíře.
Zablesklo se. On to však nevnímal.

Rukou se dotkl laně. A pak vše zčernalo. Propadl se někam do hloubky. Do neznáma. Daleko od lesa, Felicity a laně. Daleko od sebe samého.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elík Elík | Web | 12. července 2014 v 16:38 | Reagovat

To je pěkný:))).Moc pěkně si to napsala...;*.

2 MarryWolf MarryWolf | Web | 13. července 2014 v 11:15 | Reagovat

To je úžasné. Jako každá povídka od tebe je to takové tajemné. Těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama