Protože jsem naživu

20. července 2014 v 22:14 | Lily eN |  Krátké povídky
Před chvílí jsem něco dopsala. Asi je to povídka. Nejdřív jsem to chtěla napsat zkrátka jako myšlenky. Je to ale tak trochu v příběhu. Možná se to zdá trochu pesimistické, ale není. Je to myšlené naopak.


Otevřu oči. Vidím světlo. Sluneční paprsky pronikají do mé ložnice a já vím, že jsem naživu. Opět. A stejně jako dosud každý den je to jedna z nejkrásnějších zpráv, které se mi kdy dostanou. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Napadne mě tak jako každé ráno, zda se sem ještě někdy vrátím.
Podívám se z okna. Po ulici o tři patra níž chodí lidé. Vidím ženu v červeném svetru. Jde odhodlaně směrem k zastávce autobusu. Napadá mě, jestli tam dojde. Ale o pár vteřin později už na ní stojí. Vrátí se však dnes domů?
Odstoupím od okna a pomalými kroky jdu do kuchyně. Je opuštěná. Tak jako každé ráno. Zapnu varnou konvici a poslouchám ten zvuk. Syčí a vychází z ní pára. Napadá mě, jestli si ještě někdy udělám čaj. Beru z poličky hrnek a házím do něj pytlík. Horká voda ho ihned pohltí a zbarví se na červenou. Chvíli pytlík louhuji, pak ho vytáhnu a odhodím do koše na odpadky.


Vracím se do prosluněné ložnice k psacímu stolu. Zapnu počítač a hrnek postavím na kolečko. Napadá mě, proč to lid dělají. Ani nevědí, zda si ten čaj ještě někdy dají. Žijí ale v naději. Anebo jsou jen arogantní a nalhávají si, že jsou nesmrtelní? Ale oni takoví nejsou.
Na počítači naběhne obrazovka. Posadím se na židli. Pomyslím si, jestli na ní nesedím naposledy. Kliknu na internet a dívám se na denní zprávy.
Opilý řidič srazil šest lidí. A těch sedm lidí vstalo ráno s tím, že se opět vrátí domů. A za nimi bude naprosto normální den. Ale oni nejsou nesmrtelní. My nejsme nesmrtelní.
Pročtu si pár dalších zpráv. Pak ale počítač opět vypnu a začnu se chystat do práce.
Zapínám si košili. Je to mé poslední oblečení?
Obouvám si boty. Nazuju si ještě někdy jiné?
Zamykám byt. Je to vůbec potřeba?
Vycházím z domu. Potkám svou sousedku. Usměje se na mě a pozdraví. Vrátí se ještě domů? Ona si je tím určitě jistá.
Vyjdu na rušnou ulici směrem autobusová zastávka. Všude vládne chaos. Tak jako každé ráno. Je to asi sto metrů. Za devadesát sekund jsem tam. Pohlédnu na hodinky. Napadá mě, jestli fakt, že přijdu včas do práce, je důležitý.
Autobus přijíždí. Je plný lidí. Každý má svůj příběh. Kolik z nich se vrátí domů?
Pomyslím na to, že lidé si uvědomí, kolik toho měli až poté, co to ztratí. Kolik z nich tahle myšlenka však napadne?
Každý z těch lidí má své problémy a právě v tuhle chvíli je považuje za ty nejhorší na světě. Tolik sebelítosti. Prohlížím si jednu tvář po druhé. Zkusil se aspoň jeden z nich na chvíli zamyslet nad tím, proč se teď tváří tak naštvaně?
Lidé neustále nastupují a vystupují. Tváře se míhají sem a tam. Každý z nich nese nějaký příběh. Tak jako každé ráno. Snažím se uhádnout, na co ti lidé myslí. Většinou je to dost snadné, nebo ne? Možná by ti lidé měli být rádi, že se dnes probudili.
Dojedu na svou zastávku. Přesunu se ke dveřím. Čekám, až autobus zastaví. Vedle mě stojí starší muž. Křečovitě se drží tyče a myslí na svou práci. Má ten výraz ve tváři. Pohlédne na hodinky. Bojí se, že přijde pozdě, protože tam má dneska něco důležitého. Podívám se na něj. Autobus zastaví a otevřou se dveře.
"Přeji hezký den. Protože takový on je," řeknu tiše a vystoupím. Dveře se zabouchnou a já se ještě otočím. Muž se na mě udiveně zadívá. Možná si myslím, že jsem blázen. Třeba ano.
Stačí ujít dalších sto metrů a ocitám se před nízkou, zato velkou budovou. Vejdu dovnitř a zamířím do svého kabinetu. Všude je slyšet křik. Připravím si pár věcí a čekám, až zazvoní. Tak jako každé ráno.
Vyhlédnu z okna. Stojí tam hlouček studentů. Přemýšlím, kam je asi jejich osud zavede. Jenže ten je jen v jejich rukou. Slyším zvonek.
Zamknu dveře a vyjdu na chodbu. Kolik životů už tudy muselo projít. A s jakou nechutí. Ale lidé litují věcí až poté, co je ztratí.
Vejdu do své třídy. Je plná dospívajících dětí s otrávenými obličeji. Kolik z nich se asi dnes vrátí domů? Možná všichni. Možná ne. Kolik z nich se však dožije stáří? Kolik z nich si myslí, že jsou neohrožení? Že jim se to nestane? Všichni. A kolik z nich se o tom zkusí na chvíli zamyslet?
Každá z těch tváří má svůj příběh. Ale žádná z nich ho neumí patřičně docenit. Protože jejich příběhy jsou jen jako sklenice vzduchu.
Žádné z těch dětí si neuvědomí, že by se neměly vzdávat tak snadno, jen protože se to zdá jako nejlepší řešení. Nikdo z nich si neuvědomí, že měly dělat jiné věci a že měly říkat, to co neřekly. Nikoho z nich teď nenapadne, že není dost času, že musí být připraveni. A že to je jen na nich a ne na nikom jiném. Ale jsou to jen děti. Kolik z nich se ale vrátí domů?
Zvonek zazvoní. Tak jako pokaždé. A ty děti jdou otráveně z mé hodiny za lepší zábavou. Chtěl bych alespoň jednou někoho něco doopravdy naučit. Ale má to vůbec smysl? Všichni jsou stejní. Měli bychom být jiní.
Skončí vyučování a já odcházím ze školy se stejným pocitem. Dojdu domů? A ty děti jsou stejně lehkomyslné jako včera. Stejně neopatrné, hloupé a s pocitem, že jim se to nestane, jako včera.
Jdu na autobusovou zastávku. Další tváře. Další příběhy. Další bolest. Další nenávist. Další smutek. Další nic. A kde je další radost? Další štěstí? Další láska? Další všechno. V těch tvářích ne. Tak kde je?
Znovu mě napadne, jestli dojdu domů. Zadívám se z okna. Vidím město. Proč nemůžeme docenit to, co máme? Lidé jsou často odporní.
Rozhlédnu se po autobusu. Je prázdný. Ty tváře mě obklopují. A přesto je prázdný. My jsme prázdní. A vždycky budeme. Lidstvo nezměníme. Ale můžeme změnit naše životy. Protože naše životy nejsou lidstvo. Jsem to já, tenhle člověk, co právě poslouchá hudbu ve sluchátkách tak, že ji i já slyším, ta paní, co se na mě právě usmála, protože jsem se na ni podíval a i tahle malá holčička, co sedí v kočárku a kouše do gumového krokodýla. Změňme se.
Autobus dojede na mojí zastávku. Vystoupím. Vidím své dveře. Blížím se k nim. Odemykám. Jsem doma. Opět. Je to krásný pocit. Protože je krásný den. A já jsem doma. Opět. Budu doma i zítra? Přišla domů i ta žena v červeném svetru nebo muž, kterému jsem popřál pěkný den? Ale dnes je krásný den. Možná bude pršet.
Stojím u sebe v bytě. Udělám si čaj. Slyším ten zvuk. Opět.
Zapnu si televizi. Slyším zprávy. Sleduji je. Možná od toho tu jsou. A přesto k ničemu. Smrti, boje, války, vraždy, ztracené děti, napadení, loupeže, neštěstí. Vídáme je každý den. A stejně tu jsou. Každý řekne, jak je válka strašná a hloupá věc. Ale to je omyl. Ne ta válka. My jsme válka. My jsme strašní a hloupí. My. Lidé. Ty i já. To je válka. To jsou ty vraždy, smrti, napadení, boje, ztracené děti, autonehody, loupeže a neštěstí. My za ně můžeme. A přesto se nepoučíme. Protože to je lidstvo. Takové je teď, bylo před stovkami let a za dalších několik stovek bude. Ale bude vůbec?
Vypínám televizi. Jdu se osprchovat. Teplá voda mi padá do vlasů. Je to naposledy? Cítím, že jsem naživu. Cítím, že stojí za to žít. A že nezměním svět, ale můžu změnit sebe. To můžu. Vypínám vodu.
Beru si pyžamo. Chystám se spát. Opět.

Zavírám oči. Uvidím ještě světlo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clary-Clair Clary-Clair | Web | 21. července 2014 v 10:57 | Reagovat

Moc se mi tahle povídka líbí.
Je taková zvláštní. Je jedna z nejzajímavějších které jsem kdy četla.
Beru te do Affs :)

2 Martin Martin | 22. července 2014 v 12:47 | Reagovat

Mě se hrozně moc líbí myšlenka této povídky a samozřejmě je i skvěle napsaná, ostatně jako všechny tvé povídky. Posílám pozdravy ze Slovenska.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama