O holčičce, která věřila

15. srpna 2014 v 9:13 | Lily eN |  30 days creative writing challange
Je tu první část projektu 30 days creative writing challenge. Prvním úkolem bylo napsat pohádku. Psala jsem vlastně
něco takového úplně poprvé. Je to sice delší, ale budu vděčná každému, kdo si ji přečte.


Nedaleko rozlehlého lesíku stála dřevěná chaloupka. Z kamenného komína stoupal kouř v nepravidelných kruzích. Slunce svítilo do skleněných oken skrz čistě bílé záclony a prosvětlovalo tak celé stavení.
Před chaloupkou si hrály dvě holčičky. Obě měly světlé šatičky a vlasy spletené do copánků.
"Tak na co si budeme hrát?" zeptala se zvesela Anna, mladší z holčiček.
"Já si nechci na nic hrát,"
"Ale proč? Mně se líbí, když si spolu hrajeme. Třeba na princezny. Máme pak krásný šaty, Julie."
"Ale my je nemáme," odsekla jí starší sestra.
"No to si je musíš představit," řekla se samozřejmostí Anna a protočila oči v sloup.
"Ale mě to nebaví. Není to skutečné. Jsou to jen ty tvé pohádky." Odpověděla naštvaně.
"Pro mě to třeba skutečné je."
Julie se otočila a odběhla pryč. Anna se za ní rozpačitě dívala a pak si jen povzdechla.


Slunce se pomalu začínalo schovávat za mraky a okolní krajina se halila do šera. Za oknem seděla černá kočka, která pozorovala malého ptáčka, který se zřejmě opozdil se svým zahnízděním.
Anna pozorovala hořící svíčku, která utvářela na stěně pomalu poskakující obrazce. Občas se jí zdálo, že ve stínech vidí podivné mužíky. Po chvíli se jí však začaly přivírat oči. A v jednom okamžiku už nevnímala nic, co ji obklopovalo.

Dívenka otevřela oči. Neležela však u sebe v přikrývkách, nýbrž jí studila chladná zem. Posadila se a rozhlédla se kolem. Ocitla se na důvěrně známé mýtince u jejich chalupy. Ta tam však nebyla. Vše vypadalo naprosto obyčejně až na to, že chyběl její domov.
Postavila se a vše si důkladně prohlížela. Všimla si, že má na sobě stejnou noční košili, ve které se uložila ke spánku. Na bosých nohou ji studila rosa, ona se ale pomalu rozešla k lesíku.
Každé jiné dítě by se určitě bálo, Anna ale věděla, že jí nic nehrozí.
Po pár krocích se ocitla mezi prvními stromy. Znala každý kousek tohoto lesa, protože v něm trávila denně tolik času, teď jí však připadal dočista neznámý.
A najednou z ničeho nic něco zaslechla. Byl to tichounký šepot. A jako by se ozýval všude kolem ní. A Anna dobře věděla, odkud pochází.
Když byla dívka hodně malá, její maminka jí s oblibou vyprávěla různé příběhy. V nich bylo všechno možné. Nikde nebyla hranice. Byla tam kouzla, víly, princezny a podivní tvorové. A jednou jí také vyprávěla o lesním šepotu. "To si špitají stromy svá tajemství," řekla jí s tajemným úsměvem. Od té doby Anna chodila lesem tak potichu, aby zaslechla jejich šepot. Občas se jí i skutečně zdálo, že něco slyší.
Jednoho dne ale její maminka onemocněla. Vzpomněla si, jak najednou vypadala o mnoho let starší. A pak najednou už nebyla. Anně se po ní sice moc stýskalo, ale pokaždé, když si vzpomněla na nějakou její pohádku, zdálo se jí, že byla opět s ní.
Ale teď se pořádně zaposlouchala, aby dobře slyšela, co jí stromy říkají. Chvíli neslyšela nic jiného než mírný větřík, nakonec však přeci zaslechla pár slov: "Jdi dál, Anno,". Chvíli si nebyla jistá, zda se jí to nezdálo, nakonec ale uvěřila, že ne.
Ušla ještě pár malinkých krůčků, když si najednou všimla bílého světla v dálce. Zvědavě se vydala ke zdroji. Našlapovala tichými krůčky, až se dostala k místu, odkud světlo viděla. Obešla jeden z velkých stromů a nejednou to spatřila.
Bylo to nijak nevelké místo, na kterém nebyly stromy tolik u sebe. A uprostřed hořel oheň, jaký ještě nikdy neviděla. Neměl tu obvyklou barvu, jako vždy viděla u nich v kamnech. Byl světlejší, až skoro bílý. A na něm byl posazený veliký skleněný kotel. Nevařila se v něm však žádná voda ani jiná tekutina. Vypadal prázdný. Ale tam, kde by byla normálně hladina, bublalo nezměrné množství stříbřitých hvězdiček. Poskakovali po neexistující hladině a každou chvíli nějaký vyletěla do výšky. Anna ji pozorovala a čekala, jestli spadne. Jiskřivá hvězdička však vyletěla vysoko až k nebesům a tam se ztratila.
A kolem něj tančili trpaslíci. Byli to malí mužíci s dlouhými barevnými čepicemi a plnovousy. Poskakovaly kolem a mávaly rukama nad hlavou. Anna je chvíli pozorovala a přemýšlela nad tím, co je to za zvláštní oheň.
"Co tady ta člověčice dělá?!" ozval se najednou vysoký podezřívavý hlas. Anna úlekem nadskočila a rozhlížela se kolem sebe.
"Tady dole, člověčice,"
Anna se podívala k zemi a spatřila trpaslíka s fialovou čepicí, která mu padala málem až do očí.
"Já se omlouvám, ale jen jsem šla lesem a najednou vás uviděla."
Trpaslík si jí měřil podezřívavým pohledem a hladil si dlouhý šedivý plnovous. Anna zamrkala, ale pak se odvážila zeptat.
"Co to vlastně děláte s tím ohněm?"
"Co by? Vaříme tu sny." Odpověděl mužíček se samozřejmostí.
"Cože? Co to tu vaříte?" zeptala se ještě jednou udiveně Anna.
"No sny, člověčice."
A trpaslík se otočil a odhopsal k ohni. Vyskočil do vzduchu s pisklavým "Cheché!" a připojil se k ostatním.
Anna nemohla uvěřit vlastním očím. Po pár minutách sledování podivných trpaslíků se však rozhodla jít dál. Po chvíli chůze se ocitla hluboko v lese. Neviděla už ani oheň s trpaslíky ani nic jiného. Poprvé za celou dobu se začala trochu bát.
A najednou za sebou zaslechla kroky. Nervózně se otočila a marně se snažila prohlédnout, co se v té tmě skrývá. Mhouřila oči a hledala jakýkoliv pohyb.
A v tu chvíli těsně za sebou uslyšela zavrčení. S trhnutím se otočila a úlekem vypískla. Stál za ní obrovský hnědý medvěd, který výhružně cenil zuby. Anna o krok ustoupila a sledovala to hrůzostrašně zvíře.
Medvěd však udělal něco nečekaného. Pomalu sklouzl na všechny čtyři a přátelsky se na Annu podíval.
"Jmenuji se Edgar a velmi mě těší." Promluvil hlubokým hlasem a napřáhl k Anně obrovskou pracku.
"Já…Já jsem Anna a taky mě těší," odpověděla dívka trochu ustrašeným hlasem a uchopila medvěda za dráp. Pracky měl tak veliká, že to byla jediná část, kterou mu mohla potřást.
"Pospíchám na bál, ale naneštěstí jsem ztratil svého motýlka. A bez něj zkrátka nemůžu jít. Myslíte, že byste mohla být tak laskavá a pomoct mi ho najít?"
Anna se na medvěda chvíli dívala, pak z něj ale ucítila přátelskost a laskavost a přikývla. Společně se dali do hledání a Edgar jí přitom vyprávěl o své práci lesního detektiva. Anně to přišlo divné, vzhledem k tomu, že hledá i svého motýlka, ale slušně vychování jí napovídalo, aby k tomu nic neříkala.
Po chvíli hledání ho však našla zachycený o nedaleký strom.
"Už ho mám, pane Edgare!" zvolala zvesela a medvěd se u ní ihned objevil.
"Velice vám děkuji, slečno Anno. Bez vás bych byl ztracený!"
Upevnil si motýlka na krk a usmál se na dívku.
"Dlužím vám na bále jeden tanec,"
"Tak dobře. A kde to je?"
"Kousek od Zaječího náměstí, to určitě najdete. Byl bych vás také rád doprovodil, ale bohužel to nejde. Slíbil jsem jednomu známému, že se u něj ještě zastavím. Ale moc mě těšilo."
"Mě také," přisvědčila Anna a než se nadála, medvěd Edgar byl v tu ránu pryč.
Anna osaměla. Navíc jí začínala být zima. Rozhodla se tedy pokračovat v cestě. Napadlo ji, že se někoho zeptá, kde je Zaječí náměstí, ale nikoho nikde neviděla.
Pokračovala v cestě. Až po chvíli před sebou uviděla barevný třpyt. Jak se pomalu dostávala blíž a blíž, slyšela tichounký, avšak sílící bzukot.
Dostala se až na mýtinu mezi stromy. A pochopila, co se tak třpytilo. Mýtina byla posetá různými květy. A kolem nich létaly berušky. Byly jich desítky, možná stovky. Posedávali po květinách a tichoučce bzučely. Nebyly to však takové berušky, jaké vídala u nich před domem. Tyhle nebyly jen červené. Měly všechny barvy duhy. A jak přelétávaly ty různobarevné berušky, zanechávaly po sobě barevné stopy. Mýtina byla krásně zbarvená a Anna se na to nemohla vynadívat.
A najednou se berušky v letu zpomalily a otočily se jejím směrem. Dívka se trochu lekla, ale zůstala stát. Nevěděla, jestli je v něčem nevyrušila, ale byla připravená se omluvit.
Po pár okamžicích se všechny berušky otočily a rozlétly se jejím směrem. Bzučely všude kolem ní a Anna se bála pohnout. Po chvíli však jen odlétly a posedaly si zpátky na květiny. Anna udělala pár drobných krůčků směrem na mýtinu a čekala, co se bude dít. Najednou si však uvědomila, co se stalo.
Podívala se na své šaty a povzdechla si úžasem. Neměla na sobě svou starou noční košilku. Byla oděná do krásných zářivě barevných šatů. Zatočila se v nich a stejně jako za beruškami za ní zůstala duhová stopa. Připadala si jako skutečná princezna.
V tu chvíli se ale ozval zvuk odbíjejících hodin odněkud z dáli. Všechny berušky se v tu chvíli zvedly a byly ty tam. A s nimi i její šaty.
Anna si uvědomila, že se berušek nezeptala, kudy má jít na ples. Přešla tedy mýtinu a snažila se jít stejným směrem, kterým letěly i ony. Ocitla se opět mezi stromy. Vůbec to tu nepoznávala.
A najednou to uviděla. Přímo před ní se rozkládalo nějaké krásné plátno. Bylo zdobené všemi možnými barvami a třpytem. Anna si pomyslela, že to musí být nějaká velice drahá látka. Ale v tu chvíli se plátno pohnulo a dívka si uvědomila, že to vůbec není žádné plátno.
Před ní stál obrovský motýl. Jeho krása a třpyt osvětlovaly okolní stromy.
"Už jsem tu na tebe čekal, Anno," tentokrát k ní promluvil hluboký a vážný hlas.
"V…Vážně?" zakoktala oslovená dívka, protože v ní ten tvor vzbuzoval nejen trochu strach, ale i rozpaky.
"Ano, vezmu tě na ples. Už na tebe čeká."
"Ale kdo?"
Motýl neodpověděl. Jen roztáhl křídla tak, aby si na ně Anna mohla vylézt. Ta na chvíli zaváhala, pak se ale opatrně na motýla vyškrábala. Bála se, aby mu neponičila ta krásná křídla, ale on si s tím žádné starosti nedělal.
Jednou máchl křídly a zvedli se. Za vteřinu se Anna objevila nad vrcholky stromů. Chytla se motýla pevněji. Ten se rychle pohyboval k nějakému neznámému cíli.
Vítr jí cuchal blonďaté vlasy a dívka se hodnou chvíli bála vůbec shlédnout dolů. Nakonec se však přeci jen odvážila.
Viděla třpytící se hladinu lesního jezírka, vysoké vrcholky stromů a nedaleký kopec. Blížili se k němu. Motýl letěl rychle po jeho úbočí. A když se dostali na druhou stranu, Anna uviděla něco neuvěřitelného.
Před nimi se rozléhal obrovský stříbřitý zámek. Jako by pohlcoval všechno měsíční světlo. Měl stovky malých věžiček. Anna si ho oněmělá tou vznešenou krásou prohlížela. Zdálo se jí, jako by snad ani nedotýkal země. Vznášel se na obláčcích.
Motýl zamířil přímo k němu. Velkou rychlostí se blížil k velké otevřené bráně, z níž vylétávali další motýli podobné tomu, na kterém Anna letěla.
A už zalétli dovnitř. Ocitli se ve velkém sále plném třpytu motýlích křídel. A na každém z nich někdo seděl.
Anna viděla překrásné dívky v barevných šatech. Létaly na motýlech sem a tam a smály se. Měly dlouhé vlasy, které za nimi vlály, a ze zad jim vyrůstala tenounká křidélka.
Prolétli sálem a dostali se do mnohem menší místnosti. Motýl klesl lehounce na zem a Anna z něj seskočila. Než stačila cokoliv říct, byt pryč.
Rozhlížela se po místnosti, ve které stála. Byla ozářena temným smaragdovým světlem, přestože dívka nenašla jeho původce. A na protější zdi bylo pověšené veliké zrcadlo ve zlaceném ozdobném rámu.
Anna k němu pomalounku došla a zadívala se na sebe. Viděla jen malou holčičku ve staré noční košili. Ušklíbla se. A zatoužila mít taky takové vlasy a šaty jako ty dívky, které předtím viděla.
A najednou si všimla, že není sama. V odrazu zrcadla viděla postavu. S trhnutím se otočila.
Před ní stála vysoká a štíhlá žena. Měla kaštanové vlasy vyčesané do elegantního drdůlku, ve kterém měla zasazenou květinu, přestože měla pár uvolněných pramínků. Její obličej byl delší, než bylo obvyklé, byla však překrásná. Na sobě měla světlé šaty. Byly vyšité různými barvami a v pase byly převázané růžovou stužkou.
"Už jsme na tebe čekali, Anno,"
"Kde…Kde to vlastně jsem?" zeptala se dívka stydlivě.
"Ve vílím království." Odpověděla žena s lehkým úsměvem.
"A vy jste víla?" Zeptala se užasle.
"Ano. Jsem orchideová víla."
"To jste všechny víly květinové?"
"Ano," odpověděla opět, "má dcera je kopretinová víla, je tu i fialková, pampelišková nebo růžová víla."
"Páni," vydechla užasle Anna.
"Chceš se s námi na ples?" zeptala se přátelsky orchideová víla a kývla směrem k dalším dveřím, kterých si Anna předtím nevšimla. Ty se jako na povel otevřely. Anna jen zahlédla světlý sál a zaslechla hudbu a hovor. Viděla několik postav.
"To bych moc ráda," přikývla a měla co dělat, aby nevyskočila radostí.
"Pak nám všem bude ctí,"
Anna se usmála. Pak její pohled ale zpět sklouzl na zdobené zrcadlo.
"Ale já na to nemám vhodné šaty. A ani nevypadám jako víla," postěžovala si dívka smutně.
Orchideová víla se jen pousmála.
"Jsi si jistá?"
Anna se na ni tázavě podívala, to už ji ale víla vzala za ruku a vedla k zrcadlu. Její ruka byla hebká a měkká, přestože víla vypadala skoro až nadpřirozeně. To už ale dívenka stála před velikým zrcadlem a dívala se na sebe.
"Stačí jen věřit," zašeptala potichu víla a usmála se na dívčin odraz v zrcadlu, "stačí jen věřit," zopakovala ještě jednou.
A najednou Anna neviděla svou noční košili. Ta se změnila v dlouhé a nadýchané bledě modré šaty. Měly spoustu stužek a mašliček a třpytily se úplně stejně jako ty víliny. Nemohla se na ně vynadívat. Pohladila jejich jemnou látku rukou. Bylo to jako hladit nebe.
Znovu se na sebe podívala do zrcadla a viděla, že má delší vlasy a že jsou rozpuštěné. V nich měla spletený nespočet malých copánků.
Připadala si tak krásná.
"Tam můžeme?" zeptala se orchideová víla a kývla směrem k místnosti za otevřenými dveřmi.
Anna přikývla. Vykročila směrem k sálu. Slyšela hudbu. Ale když tam vkročila, vše utichlo. Žádný hovor ani hudba, jen ticho.
Dívka se nervózně rozhlédla po sále. Byl plný nejrůznějších tvorů. Stály tam víly, každá v jiných šatech, ale viděla i spoustu zvířat. Zajíce, lišky a barevné berušky. A zahlédla dokonce i medvěda Edgara, který na ni bláznivě zamával.
A v tu chvíli začali všichni tleskat. A dokonce se k nim připojila i orchideová víla. Všichni tleskali Anně. A Edgar jako první vykročil na taneční parket. Došel mohutnými kroky až k dívce.
"Smím prosit o tanec, slečno Anno? Jak jsem slíbil." Zeptal se a nabídl jí rámě.
"Bude mi potěšením," usmála se Anna.
Hudba začala opět hrát a dívka se dala s medvědem do tance. Všichni se mu raději klidili z cesty, neboť byl medvěd Edgar sice vynikající tanečník, zabíral poněkud víc prostoru.
Když dotancovali, medvěd se Anně uklonil a rozloučil se.
Anna si prohlížela celý sál. Dívala se, jak víly tančí. Snad se ani nedotýkaly naleštěné podlahy.
Najednou však hudba utichla. Anna nevěděla proč, ale všichni hosté se rozestoupili, aby udělali pro někoho místo.
Na druhém konci sálu se otevřely vysoké dveře. A v nich se objevila postava. Bylo tam takové ticho, že byly slyšet jen kroky nové příchozího. A ten se blížil k Anně.
Ale dívka zjistila, kdo to je, až když byl necelé tři metry od ní. Spatřila její tvář. Nebyla ale taková, jakou ji viděla naposledy. Vypadala tak mladě a krásně, přestože se jí kolem očí tvořily vrásky. Měla na sobě bílé třpytivé šaty. A v rukou nesla lilie. Musela to být liliová víla. Anna ale věděla, že to není jen nějaká obyčejná víla. Byla to její maminka. Rozběhla se k ní a objala ji. A jako by celý svět zmizel. Byla zase s ní.
"Jsem tak šťastná, že jsi mě našla," řekla jí a Anně poskočilo srdce, když opět slyšela její hlas.
"Já taky, maminko. Budeme teď spolu?" zeptala se Anna naléhavě.
Liliová víla si však jen v krásných šatech klekla a smutně se na svou dceru usmála. "Budu s tebou navždy tady," A teplou rukou se dotkla místa, kde měla srdce. Pak se jen usmála a znovu holčičku objala.
"Teď už budeš muset jít, Anno,"
"Ale proč? Můžu se zase vrátit?" zeptala se dívka nešťastně.
Žena vstala a uchopila dívku za ruce.
"Stačí přeci jen věřit." Zašeptala jí do ucha.
A obraz najednou zmizel.

"Tak už vstávej, Anno!"
Dívka otevřela oči. Ležela ve svých peřinách. Oknem pronikalo světlo. Anna se posadila a protáhla se. Byl to jen sen? Podívala se pod peřinu. Ale měla na sobě jen tu svou noční košili.
Pak si ale vzpomněla. Stačí přeci jen věřit!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 15. srpna 2014 v 23:34 | Reagovat

Krásná pohádka. Píšeš moc hezky.

2 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 21:11 | Reagovat

Jak už jsem ti psala, opravdu moc pěkné! Líbí se mi jak jsi rozvedla dětskou fantazii a...no, to bych se akorát opakovala.
Prostě...moc se ti to povedlo a mě se to moc líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama