Krátké povídky

Protože jsem naživu

20. července 2014 v 22:14 | Lily eN
Před chvílí jsem něco dopsala. Asi je to povídka. Nejdřív jsem to chtěla napsat zkrátka jako myšlenky. Je to ale tak trochu v příběhu. Možná se to zdá trochu pesimistické, ale není. Je to myšlené naopak.


Otevřu oči. Vidím světlo. Sluneční paprsky pronikají do mé ložnice a já vím, že jsem naživu. Opět. A stejně jako dosud každý den je to jedna z nejkrásnějších zpráv, které se mi kdy dostanou. Posadím se na posteli a rozhlédnu se po pokoji. Napadne mě tak jako každé ráno, zda se sem ještě někdy vrátím.
Podívám se z okna. Po ulici o tři patra níž chodí lidé. Vidím ženu v červeném svetru. Jde odhodlaně směrem k zastávce autobusu. Napadá mě, jestli tam dojde. Ale o pár vteřin později už na ní stojí. Vrátí se však dnes domů?
Odstoupím od okna a pomalými kroky jdu do kuchyně. Je opuštěná. Tak jako každé ráno. Zapnu varnou konvici a poslouchám ten zvuk. Syčí a vychází z ní pára. Napadá mě, jestli si ještě někdy udělám čaj. Beru z poličky hrnek a házím do něj pytlík. Horká voda ho ihned pohltí a zbarví se na červenou. Chvíli pytlík louhuji, pak ho vytáhnu a odhodím do koše na odpadky.

Správci osudů

22. června 2014 v 15:37 | Lily eN
Každým dnem chodíte do práce, školy nebo se jen jdete vyvenčit psa. Míjíte desítky lidí a jejich tváře z vaší paměti mizí stejně rychle, jako kolem vás oni procházejí. Spěchající kolemjdoucí. Neznámé obličeje, se kterými se setkáváte dennodenně a nikdy si ho nezapamatujete. Zvláštní pak, že v paměti vám utkvějí plakáty nebo reklamní slogany.

Obvyklé pondělní ráno. Spěchal jsem na autobus čísla sto třicet tři. Měl jsem menší zpoždění, a proto jsem každou chvíli po očku sledoval tikající hodinky na levém zápěstí. Když si trochu pospíším, autobus chytím. Přidal jsem tedy do kroku a prodíral se davem jdoucím za prací nebo s kolegy na snídani.
Zahnul jsem za roh a ocitl se v ulici, na níž o pár metrů dál stála rušná zastávka pro několik autobusových linek. Byla obsypaná četným davem a já se k němu mínil co nejdříve připojit.
A v tu chvíli jsem ucítil, jak mě něčí tělo odstrčilo. Zapotácel jsem se a chytil se sloupu pouličního osvětlení.
"Moc se omlouvám pane," oslovil mě hluboký mužský hlas. Pohlédl jsem jeho směrem a spatřil muže s kapucí přes hlavu. Ten se sehnul a začal mi sbírat věci, které se při naší strážce rozsypaly po chodníku. Kolemjdoucí se jim bez většího zájmu vyhýbali. Přiklekl jsem si a sebral pár drobných rozkutálených do všech stran.

Výstřel

22. června 2014 v 15:37 | Lily eN
Kráčet po tiché chodbě. Brodit se potoky krve. Cítil strach. Výstřel. A smrt.
Otevřel jsem oči a ihned je opět pevně stiskl, aby si pomalu přivykaly na ostré ranní světlo. V prvních okamžicích jsem si plně neuvědomil, proč se cítím tak šťastně.
Dnes ale nastal ten den, kdy udělám svět lepším. Na tváři se mi rozlil úsměv. Konečně je to tu. Tak dlouho jsem si to přehrával ve svých myšlenkách. Teď jsem se probudil. S dnešním dnem se konečně cítím plný života. Vnímám vzduch ve svých plicích.
Polovinu dopoledne jsem hodlal strávit posloucháním svých oblíbených písniček. Pouštěl jsem si jich dvacet stále dokola a dokola. Ve smyčce se opakovaly jako každý den mého života. Znám jejich texty nazpaměť. Stejně jako každou vteřinu mého dne. Dnešek je ale jako nová písnička. Hraju podle not, ale nikdy nevím, kdy uslyším nečekaný tón.
Hudbu jsem si vychutnával, dokud hodinová ručička neukázala na jedenácté číslo. Pak jsem si oblékl svou oblíbenou mikinu a přetáhl si přes hlavu kapuci. Z kouta svého pokoje jsem tím vytouženým pohybem zdvihl starou černou tašku.
Jak jsem si ji přehodil přes rameno, cítil jsem její obsah tlačící na mé stehno. Tenhle okamžik byl jedinečný. Jako koupit si lístek do kina na očekáváný film.

O krok napřed

22. června 2014 v 15:37 | Lily eN
Do temného a pochmurného lokálu se otevřely dveře a vpustily tak dovnitř proužek čistého světla. Nikdo nevzhlédl. Vysoký muž v dlouhém šedém kabátu vešel dovnitř a posadil se na barovou židli.
Objednal si pití a opřel se o lokty. Chvíli popíjel a nedával ničím najevo, že by ho zajímal muž sedící vedle něj. Po chvíli se však napřímil a pozvolna zajel rukou do kabátu.
" Málem bych tě přes ty vousy nepoznal, Johne," oslovil ho. John se k němu pomalu otočil a tázavě se mu zahleděl do indigově modrých očí. Po pár okamžicích se v jeho tváři zračilo pochopení. Napil se a opět se podíval do své sklenice.
" Hodláš tu zbraň vytáhnout a zastřelit mě, Tommy?" Muž v kabátu se mírně zavrtěl, vytáhl ruku a zamrkal, neboť ho překvapilo, že ho poznal.
" Ano, chci ji použít." Přikývl věcně a také se napil.
" Zabil jsem ji, to víš. Jen mě překvapuje, že jsi mě našel až teď."
" Jak to?"
" Pátráš po mně už deset let. Tolik promarněného času. A teď tu sedíš a máš obě ruce na stole. Nejsi si očividně zdaleka jistý, co vlastně chceš."
 
 

Reklama